Příjezd do Milwaukee
Neděle ráno, 26. srpna léta páně 2006, Ruzyňské letiště Praha, loučím se s rodiči a vyrážím do světa. Před vstupem do letadla, procházím kontrolním rámem a samozřejmě pískám. Chvilku to řešíme, pásek jsem si sundal, peněženku odevzdal, po chvilce zoufalství zjišťují, že to způsobují žvýkačky Orbit, nebezpečná to zbraň.
Letadlo odlétá na čas, je to menší stroj letecké společnosti Swiss Air ani ne pro 100 pasažérů. Sedím u okna uprostřed, ale jelikož je to "hornoplošník", mám skvělý výhled nejen na motory, ale i na krajinu pod námi. V Zürichu jsme asi za hodinku a půl, takže se člověk nestihne ani rozkoukat v letadle a už je zase venku. Na řadu přichází hledání letadla do Chicaga, zjišťuji, že se musím přesunout na jiný terminál pomocí místního podzemního vláčku. Na tomto terminálu konečně přichází dlouho očekáváná kontrola příručních zavazadel. Všechny tekutiny jsou zabaveny, procházím kontrolním rámem, tentokrát již bez žvýkaček, ale jelikož se jim cosi nelíbilo na rentgenu mého báglu, musel jsem z něj všechno vyndat. Kupodivu žádnou teroristickou zbraň tam nenašli, pokračoval jsem tedy dále. Z dálky vidím, že letadlo už čeká, ale tabule ukazují desetiminutové zpoždění. No nic, probíhá pohovor s nějakým Americkým úředníkem, dostávám razítko a můžu se přesunout do čekácí haly.
Zpoždění se samozřejmě trošku zvětšilo, takže už začínám tušit, že příjezd asi neklapne podle plánu. Tentokrát už Swiss Air ukázalo svou sílu
a připravilo pro nás Airbus A330-200. Do letadla se vejde přes 250 lidí, v ekonomické třídě jsou
dvě sedadla napravo a nalevo a čtyři uprostřed, každý má svůj monitor umístěný v sedadle před sebou a sluchátka. Člověk si může
vybrat z několika hudebních kanálů a asi ze sedmi filmů. Nejlepší program jsou stejně informace o letu - aktuální rychlost, nadmořská výška a
zobrazení pozice letadla na mapě. Já sedím uprostřed u uličky. Vedle mě se nachází jakási slečna a já se první hodiny letu bavím tím, že
se snažím identifikovat, jakou řečí to hovoří. Na konci letu jsem se s ní dal do hovoru, páč jsem to nebyl schopnej prokouknout. Věc se měla
tak, že to byla Švýcarka. Se svými známými hovořila švýcarsky, což je fakt pochybnej jazyk :), se svojí máti španělsky, páč ta byla původem
z Jižní Ameriky a pak se tam ještě párkrát objevil člověk, se kterým hovořila anglicky. Popojedem... let to byl trošku delší - necelých 10
hodin - ale nepřišlo mi to nějak extra zdlouhavý. Ke konci začínám kalkulovat, jestli stihnu ten autobus, jelikož jsem měl asi jen hodinu
na přestup. Když jsme asi 5 minut od Chicaga a máme jen desetiminutové zpoždění jistá naděje ještě existuje. Po chvilce zjišťuji, že to bylo naivní,
letíme spokojeně dál na západ a asi až po 60 kilometrech se otáčíme. Nakonec mám na přestup asi 25 minut... dovolte abych se zasmál.
Chicago O'Hare je údajně největší letiště na světě, co jsem já viděl, tak je to tak třetina Ruzyně - někde se asi stala chyba. Pasová a vízová kontrola a získání zavazadel proběhlo překvapivě rychle, takže nabírám rychlost směr autobus. Kdo by to byl řek, ujel mi asi tak o pět minut. Jelikož jsem byl domluvený, že mě někdo z MSOE vyzvedne na autobusové zastávce, začíná trošku boj. Nejdřív jdu očíhnout telefonní automaty. Samozřejmě fungují jen na mince, ale kde bych je asi tak vzal. Místní směnárna a bistra mince neposkytují. Koukám, že by to mělo fungovat i na kreditku, zkouším to asi minutu a pak to vzdávám, páč více než minutová verifikace už začínala být podezřelá. Po urputném vnitřním boji jsem se rozhodl použít svůj mobilní telefon. Volám do školy, protože žádné jiné číslo nemám. Jakási slečna mě přepojuje do kanceláře člověka, co mě má vyzvednout, tam to vyzvání a vyzvání a já umírám při myšlence, že každá minuta vyzvánění stojí takový prachy :) Po chvilce to vzdávám a volám opět do školy, jestli by mu teda mohli vyřídit, že přijedu o hodinu později. Čekám na bus. Ten předchozí odjel na čas, tak očekávám to samé od tohoto. Nechápu jak jsem mohl být opět tak naivní. Autobus přijíždí s asi patnáctiminutovým zpožděním a pana řidiče to očividně moc netrápí. Pomalejší nakládání zavazadel jsem ještě nezažil. Každé zavazadlo nakládá osobně a mě sděluje, že mám moc zavazadel (kufr a velkej bágl) a že si budu muset ten velkej bágl vzít dovnitř. Nedovolil jsem si odporovat, i když jsem to moc nepochopil, protože minimálně polovina zavazadlového prostoru zůstala prázdná. A už se vezu do Milwaukee, cesta trvá asi tak hoďku a půl.
Vystoupil jsem na Amtrak Station. Zasvěcený již ví, o čem mluvím. Nezasvěcený nechť si vychutná následující fotky. Nutno podotknout, že jsou foceny o pár dní později, za světla a v mnohem rušnějším stavu - onehdá v neděli byla již tma a nikde nikdo.
Autobus dorazil s půl hodinovým zpožděním, moc tomu nevěřím, ale přeci jen se rozhlížím, jestli tu někde na mě nečeká odvoz. Po dvaceti minutách jsem si jistý, že opravdu nečeká. Počkal jsem ještě deset minut, kdy dorazil další bus - velmi nečekaně, tento dorazil pro změnu přesně na čas - ale nikdo se neobjevil. Nu vydal jsem se do víru velkoměsta. Amtrak je mrtvá oblast, v neděli večer je ještě mrtvější. Taxík jsem tam za tu hodinu nespatřil, lidi jen co vystoupili z busu a nasedli do auta, to je vše. Mapu jsem neměl, vyrazil jsem tedy za světlem. Milwaukee úplně mrtvý, sem tam nějaký auto, to jo, ale taxík žádný, chodci taky ne. Takhle si to štráduju s kufrem, báglem na zádech a s menším báglem v ruce. Procházka opravdu líbezná. Po půl hodince zoufalého hledání konečně nacházím taxík, kterým se vezu k MSOE. Tím zápas o život končí, páč jsem doma. Na koleji dostávám svůj pokoj, zažívám solidní šok, páč se mi to bydlení moc nelíbí a po chvíli jdu spát.
<< Zpět na hlavní stranu